2. Stará kvantová teorie
První práce věnované rozporům mezi výsledky některých experimentů a klasickou teorií (viz Experimentální východiska kvantové teorie) byly založeny na podivuhodné symbióze klasického obrazu světa a kvantování vybraných fyzikálních veličin - zpravidla energie, ale také momentu hybnosti a dalších. Mezi nejvýznamnější výsledky těchto prací můžeme zařadit
· Planckovu kvantovou hypotézu a teorii záření dokonale černého tělesa,
· Einsteinovu fotonovou hypotézu,
· Einsteinovu teorii fotoelektrického jevu,
· Einsteinovu a Debyeovu teorii měrných tepel pevných látek,
· Sommerfeldovu kvantovou teorii a Sommerfeldův model atomu vodíku.
Souhrnně označujeme tuto epochu rozvoje kvantové teorie, která trvala prakticky až do konce dvacátých let 20. století a nějakou dobu dokonce koexistovala s moderní kvantovou mechanikou, jako starou kvantovou teorii. Přes zřejmé nedostatky a mnohá omezení byly výše uvedené teorie a hypotézy schopny kvalitativně i kvantitativně velmi uspokojivě vysvětlit širokou škálu jevů mikrosvěta, které se rámci klasické fyziky zcela vymykaly. Einsteinova fotonová hypotéza byla navíc bezprostřední inspirací pro francouzského fyzika L. de Broglieho při formulaci jeho hypotézy o vlnových vlastnostech částic. Ta pak prostřednictvím prací E. Schrödingera nalezla svého naplnění v moderní kvantové mechanice.
