Slunce dává život. Naše babičky říkají: Kam nechodí slunce, tam chodí lékař. Co tím myslí? Změřte si někdy vlhkost a teplotu v pokojích s okny na jih a s okny na sever. Uvidíte výsledky toho, čemu v praxi říkáme sdílení tepla zářením. Tělesa o teplotě vyšší než 500 °C (a to povrch Slunce jistě je – jeho teplota se pohybuje okolo 5 800 °C) vyzařují dlouhovlné korpuskulární elektromagnetické záření. Zářivý tok dopadající kolmo na 1 m² zemského povrchu označujeme jako solární konstantu. Její hodnota je 1 365 W×m^-2.

Rostliny energii Slunce využívají ke svým energetickým reakcím včetně fotosyntézy. Lidé se ji naučili používat i k získávání elektrické energie.

Atmosférou projde asi 70% záření, které na Zemi dopadá. Zbylých 30 procent pohltí a rozptýlí molekuly vzduchu. Dopadající záření je trojího druhu: ultrafialové záření (vlnové délky kratší než 400 nm), viditelné záření (fialová složka je 12krát intenzivnější než červená) a infračervené záření (vlnové délky větší než 750 nm).

Celkové sluneční energie dopadající za jeden rok na Zemi je asi 13 000 krát více, než kolik spotřebuje za stejně dlouhou dobu obyvatelstvo naší planety!

Měříme délku slunečního svitu a jeho intenzitu. Zařízení pro takováto měření se nazývají heliografy. Jsou to skleněné koule, které soustřeďují sluneční záření na papírek. Na něm sledujeme vypálenou stopu. Na papírcích jsou vyznačeny hodiny (v průběhu dne se mění poloha Slunce na obzoru a tak se posunuje i paprsek papírem). Pomocí délky stopy určíme délku svitu a šířka propálení vypovídá o intenzitě záření. Protože Slunce mění svou polohu i v závislosti na roční době, existují tři druhy papírků (pro léto, zimu, a podzim a jaro).

Za jeden rok svítí Slunce na pozorovatele v České republice přesně 1 704,3 hod. Více než 210 hodin svítí slunce v kvěrnu, červnu, červenci a srpnu. V prosinci nesvítí Slunce v průměru ani 50 hodin.