Ve snaze vyrovnávat tlaky na různých místech se vzduch neustále v atmosféře pohybuje. Tento jev známe jako vítr. Vzduch se nepohybuje ale jen horizontálně, ale i vertikálně. To využívají například piloti paraglaidingů, kteří, ač mají hustotu vyšší než je hustota vzduchu, umí stoupat vzhůru a udržet se tak v atmosféře i několik hodin. Na proudění větru závisí i srážky. Pokud prochází teplá vlna, tak se pohybuje ve vyšších vrstvách atmosféry. Studená vlna zase “klouže” po povrchu a podsouvá se pod teplý vzduch. Z obrázku v podkapitole Teplota vzduchu - Fronty je patrné, že zpravidla prší před příchodem teplého vzduchu a v momentě příchodu vzduchu studeného. Proudění vzduchu probíhá ve všech výškách.

TLAKOVÉ VÝŠE A NÍŽE

Počasí mírného pásu ovlivňují ve velké míře tlakové níže a tlakové výše. Tlaková níž (též cyklona) je místo, kde je tlak vzduchu nižší než v jeho okolí. Můžeme tedy kolem tohoto místa najít aspoň jednu uzavřenou izobaru - křivku spojující místa se stejným tlakem. Nejsou-li izobary uzavřené, ale mají tvar potkovy, mluvíme o brázdě nízkého tlaku nebo hřebenu vysokého tlaku (u tlakové výše). Tlaková níže se při pohledu z vesmíru jeví jako spirála mračen, která vstoupají vzhůru. Tam se ochlazují, proto jsou doprovodným jevem srážky. Na severní polokouli proudí vzduch u tlakové níže proti směru hodinových ručiček a na jižní po jejich směru. U frontálních rozhraní se rychle mění teploty a tak pozorujeme silné srážky.

Opačným jevem je tlaková výš (též anticyklona). V jejím středu mraky klesají a ohřívají se. Proto jen zřídka kdy sledujeme srážky. Tlaková výš vždy přináší suché počasí. Směr větru je opačný než u tlakové níže. 

PŘÍZEMNÍ VĚTRY

Lidé se často mýlí, když si myslí, že směr větru říká, kam vítr fouká. Je tomu přesně naopak. Pokud v Ostravě je 25% větru jihozápadního, tak to znamená, že nám přináší vítr vzduch od Nového Jičína a Přerova. Četnost větru se zakresluje do větrných růžic (např. ročních). Obdobně můžeme vykreslovat i rychlost větru. Přízemní větry měříme anemometrem. Je to soustava polokoulí (ty kladou největší odpor) upevněných na ose, podél které se otáčejí. Určujeme tak maximální, průměrnou i okamžitou rychlost. Výškové větry se měří pomocí meteorologických balónků.

Větrná růžice znázorňuje buď relativní četnost výskytu směru větru v procentech, nebo  střední hodnoty rychlostí větru v metrech za sekundu. Pochopitelně, že na jednom obrázku mohou být znázorněny oba údaje.

Speciální stupnicí, která popisuje účinky větru v přírodě je Beaufortova stupnice:

MÍSTNÍ VĚTRY

Na Zemi pozorujeme vzhledem k jedinečnosti terénu na mnoha místech speciální místní větry. Řadíme sem jak přímořský vánek, který je dán jinou tepelnou kapacitou vody a pevniny a tedy jiným uvolňováním a přijímáním tepla v průběhu dne, tak větry způsobené místními poměry.

Rychlost přes 240km×h^-1dosahují nejsilnější nárazové větry. Krátkodobě může rychlost větru bát ještě o 50% vyšší. Tak silné větry nazýváme tornáda (též vichřice). Proudí z otevřeného moře, kde nabývají na síle, protože jim nic nestojí v cestě, na pevninu, kde páchají velké škody. Postihují pravidelně jihovýchod USA (Floridu) a Karibik, jihovýchod Asie i další místa. V jejich středu je vír, který dokáže vyzdvihnout i velmi hmotná tělesa. Vyjímečně tornáda pozorujeme i u nás, ale nemají takovou razanci. Existuje přesná klasifikace tornád sestavena japoncem Fujitou a američanem Pearsonem:

K měření rychlosti větru se používá anemometr (též větroměr). Pokud je vybaven i zaznámenávacím zařízením, hovoříme o anemografu. Bývá umístěn na nejvyšším místě, aby rychlost větru nic neomezovalo.

Odkazy v záhlavíi zobrazují kapitoly na stejné úrovni a jejich nadkapitolu. Odkazem Nahoru se dostanete až na počátek.

Odkazy umístěné v levé části stránky zobrazují případné podkapitoly.

Odkazy umístěné v textu zobrazí novou stránku s fotografií, animací nebo obrázkem. Zpět se dostanete pomocí funkce prohlížeče Zpět.