1.3.1 Objev elektronu
V polovině 19. století pozoroval Geissler a další fyzikové tzv. katodové paprsky. Při experimentu byla používána katodová trubice, což je skleněná trubice, popř. baňka, s elektrodami. Pokud byl vzduch, případně i jiný plyn, uvnitř trubice zředěn (asi na tisícinu atmosférického tlaku) a na elektrody bylo připojeno vysoké napětí (vyšší než asi 1000 V), začal plyn v trubici zářit. W. Crookes kolem roku 1880 zjistil, že při dalším snížení tlaku začíná kromě plynu uvnitř světélkovat i skleněná stěna baňky v místech, která leží naproti záporné elektrodě (katodě). Předpokládal tedy, že katoda emituje záření, katodové záření, resp. katodové paprsky. Prováděl další experimenty, z kterých vyplynulo, že záření přenáší energii (záření roztáčelo lopatky miniaturního „mlýnku“) a elektrický náboj (částice záření jsou elektricky nabité a proto se jejich dráha zakřivuje v magnetickém poli).
Podstatu katodového záření odhalil v roce 1897 J. J.
Thomson, který na základě výše uvedených experimentů předpokládal, že záření je
tvořeno proudem malých částic (tzv. korpuskulární záření) se záporným
nábojem. Studiem pohybu těchto částic určil jejich hmotnost a náboj. Velikost
tohoto náboje je rovna elementárnímu
elektrickému náboji. Nové částice byly pojmenovány elektrony.
