Magnetické vlastnosti látek se projeví podle interakce látky s vnějším magnetickým polem. Závisejí na susceptibilitě c, která je konstantou úměrnosti mezi magnetizací a intenzitou magnetického pole. Magnetizací rozumíme střední hodnotou magnetického momentu objemové jednotky látky. Látky dělíme do tří skupin:
1. Diamagnetické látky,
c < 0. Látky složené z diamagnetických atomů mají relativní permeabilitu menší než 1. Magnetické pole dokonce nepatrně zeslabují. Patří zde inertní plyny, měď, zlato, rtuť atd.2. Paramagnetické látky, c asi 10-5 až 10-2. Relativní permeabilita těchto látek je větší než 1. Magnetické pole je mírně zesilováno. Jednotlivé atomy v látce sice mají vlastní magnetická pole, ale jejich souhlasnému uspořádání brání tepelný pohyb atomů. Řadíme zde n
apříklad soli v krystalickém stavu, některé plyny a roztoky, sodík, draslík, hliník.3. Feromagnetické látky, c až 105
. Feromagnetické látky mají také paramagnetické atomy, ale ty jsou uspořádány tak, že značně zesilují magnetické pole. Působí-li vnější magnetické pole, tak se látka zmagnetizuje a v tomto stavu setrvá i po vyjmutí z vnějšího magnetického pole. Feromagnetické je železo, kobalt a nikl a jejich slitiny. Používají se kupříkladu jako jádra cívek a permanentní magnety. Feromagnetické látky v praxi charakterizují následující vlastnosti: | Feromagnetismus látky se projevuje jen v pevném, tj krystalickém stavu. Je-li látka plynná nebo kapalná, chová se jako paramagnetická. Feromagnetismus tedy není vlastností jednotlivých atomů, ale struktury látky. |
| Pro každou feromagnetickou látku existuje teplota, od které je látka paramagnetická. nazývá se Curieova teplota, značíme C. Například železo má Curieovu teplotu 770 °C. |
Susceptibilitu můžeme definovat
kde C je Curieova konstanta. Pro feromagnetické látky platí
kde TC je Curieova teplota. Při Curieově teplotě dochází k fázovému přechodu II. druhu. Látka přechází ze stavu feromagnetického do paramagnetického. Ve feromagnetickém stavu látka vytváří doménovou strukturu.
