Sluneèní soustavou oznaèujeme soubor všech tìles pohybujících se v gravitaèním poli Slunce. Centrálním tìlesem této soustavy je Slunce. Dalšími èleny sluneèní soustavy jsou planety, mìsíce planet, planetky, komety, meteory, meteorické roje a drobné prachové a plynné èástice meziplanetární látky. Ke sluneèní soustavì však øadíme také umìlé družice a kosmické sondy.

Pro tìlesa sluneèní soustavy platí zákon všeobecné gravitace, na prachové a plynné èástice pùsobí i tlak sluneèního záøení, na ionty a volné elektrony pùsobí také magnetické pole Slunce a planet, a to zejména tzv. sluneèní vítr, což je proud èástic, s kladným elektrickým nábojem, vyletujících ze Slunce rychlostí asi 400 km.s^-1. Nìkteré vlastnosti planet se vyjadøují pomocí odpovídajících vlastností Zemì. Pøi urèování vzdáleností se používá astronomická jednotka AU, která je rovna støední vzdálenosti Zemì od Slunce,tzn. 1 AU = 1,496.10¹¹ m = 150.10⁶ km. K pøekonání této vzdálenosti potøebuje svìtlo 499 sekund, tedy asi 8,3 minuty.

Slunce je jedno z nejdùležitìjších kosmických tìles z hlediska pozemského života. Je v nìm soustøedìno více než 99% hmotnosti celé sluneèní soustavy. Je to hvìzda støední velikosti, která patøí do naší Galaxie. Hmotou Slunce je vysoce ionizované teplotní plazma, jehož hustota smìrem k povrchu Slunce klesá. Záøící povrchová vrstva se nazývá fotosféra a její teplota je asi 6000 K, zatímco v nitru Slunce je odhadovaná teplota až 15.10¹⁶ K. Ze Slunce se uvolòuje obrovské množství záøivé energie prostøednictvím termonukleárních reakcí. Pozorováním bylo zjištìno, že Slunce rotuje kolem své osy. Perioda rotace je 25,38 dne.

Zvláštì pùsobivé je sluneèní zatmìní. Již èásteèné zatmìní Slunce pozoruhodným úkazem. Pøi pozorování èásteèného zatmìní Slunce dalekohledem si všimneme, že okraj temného mìsíèního kotouèe není zcela kulatý, ale ukazuje zvláštní vyvýšeniny a prohlubnì. Jde o nerovnosti mìsíèního povrchu, viditelné na zastínìném obrysu Mìsíce. Významnìjší je úplné zatmìní Slunce. Okolo plnì zakrytého Slunce záøí sluneèní koróna.

PLANETY

Planety, jejichž poèet je 9, obíhají kolem Slunce v tomto poøadí: Merkur, Venuše, Zemì, Mars, Jupiter, Saturn, Uran, Neptun a Pluto. Podle vzdálenosti od Slunce je lze rozdìlit do dvou skupin. Planety, které jsou blíže Slunci než Zemì, patøí do skupiny vnitøních planet, vzdálenìjší planety se nazývají vnìjší.

Planety lze také dìlit do skupin podle fyzikálních vlastností na planety zemského typu a velké planety. Planetami zemského typu jsou Merkur, Venuše, Zemì a Mars. Mají relativnì malou hmotnost, ale velkou prùmìrnou hustotu, nejmenší hustotu má Mars. Co se týèe chemického složení, mají planety zemského typu menší zastoupení vodíku a helia než Slunce. Mezi velké planety patøí Jupiter, Saturn, Uran a Neptun. Mají menší hmotnost a rozmìry, ale malou prùmìrnou hustotu. Nejvìtší planetou je Jupiter s hmotností 318 M_Z , rovníkovým polomìrem 11,20 R_Z a prùmìrnou hustotou 1330 kg.m^-3.Pro velké planety je typické, že rychle rotují kolem své vlastní osy a jsou tedy zploštìlé. Chemické složení tìchto planet je podobné jako chemické složení Slunce. Planeta Pluto nelze zaøadit do žádné ze zmínìných dvou skupin, nebo má malý polomìr (0,18 R_Z), malou hmotnost (0,0026 M_Z) a malou prùmìrnou hustotu (asi 2000 kg.m^-3).

Planetky jsou menší tìlesa než planety obíhající kolem Slunce. Trajektorie planetek leží mezi trajektoriemi planet Marsu a Jupiteru. Nejvìtší a zároveò první objevená planetka Ceres má prùmìr asi 1000 km, prùmìry nejmenších planetek se pohybují kolem jednoho kilometru. Poèet planetek se odhaduje na nìkolik desítek tisíc, z nichž je dosud známo asi 7000. Nejvìtší planetky mají pøibližnì kulový tvar, což je dáno již dostateènì silnou vlastní gravitací. Èím jsou planetky menší, tím mají nepravidelnìjší tvar.

Komety patøí a patøily mezi tìlesa, která budí pozornost již od nejstarších dob v historii lidstva. Komety lze pozorovat, jsou-li dostateènì blízko Slunci. Obíhají kolem Slunce po velmi protáhlých eliptických trajektoriích. Kometu tvoøí pøedevším její jádro, o prùmìru od 1 km do 30 km, které je shlukem malých tìles. Pøi pøiblížení ke Slunci se vlivem sluneèního záøení kometa zahøívá a z pevného jádra se uvolòují prachové a plynné èástice, které vytvoøí kolem jádra atmosféru, nazývanou koma o prùmìru desítek až stovek tisíc kilometrù. Zároveò vzniká také prachový a plazmový chvost. Na èástice chvostu pùsobí více tlak záøení než gravitace, a tedy smìr chvostu je zpravidla od Slunce. Tvar trajektorií komet ovlivòují velké planety svou gravitací.

Komety se po nìkolikanásobném pøiblížení ke Slunci rozpadají na malá tìlíska, meteoroidy. Tato tìlíska obíhají kolem Slunce po eliptických trajektoriích. Shluk meteoroidù se nazývá meteorický roj. Jednotlivé meteoroidy, o velikosti drobných zrnek až velkých kusù o hmotnosti nìkolika tun, vnikají velkou rychlostí do zemské atmosféry, ve které jsou brždìny odporem vzduchu a rozžhaví se. Tuto skuteènost mùžeme na obloze pozorovat jako pøelet meteoru, "padá hvìzda". Velmi jasné meteory se v zemské atmosféøe vypaøí a jen zbytky velkých meteorù nìkdy dopadnou na zemský povrch. Ty pak nazýváme meteority.

Prostor mezi jednotlivými tìlesy sluneèní soustavy vyplòuje tzv. meziplanetární látka. Meziplanetární látku tvoøí drobné èástice prachu a plynu, pøedevším vodík. Mezi èástice meziplanetární látky øadíme také menší meteoroidy a planetky.

Test IV.

Zpìt na obsah