Ir Robert Boyle (1627 – 1691) a jeho vrstevníci hovořili v souvislosti s tlakem plynu o vzduchové pružině. Nesprávně se domníval, že vzduch je tvořen malými na sobě ležícími tělísky. Tělíska se při působení vnějšího tlaku na vzduch měla adekvátně stlačit. Nicméně jím odvozen zákon je platný. K objevu přispěl i Francouz Edme Mariotte (1620 – 1684). (viz 3.4.)
	Robert Brown byl anglický biolog žijící v první polovině 19. století. Jako první pozoroval pohyb plavuňových výtrusů ve vodě. (viz 1.2.1.)
	Francouzský inženýr Sadi Nicolas Léonard Carnot (1796-1832) odvodil v roce 1824 vztah pro účinnost tepelných strojů. Pro popis tepelného stroje využil modelu tvořeného ohřívačem a chladičem. (viz 3.5.)

	Vznětový motor byl sestrojen až dvacet dva roky po zážehovém motoru. Technicky ho navrhl a poté i sestavil Němec Rudolf Diesel (1858 – 1913). (viz 3.5.)
	Albert Einstein je držitel Nobelovy ceny za fyziku. Položil především základy speciální teorie relativity, ale jeho práce byly a jsou přínosem i pro jiné fyzikální disciplíny. Ze svého rodného Německa utekl před nacisty do USA. Žil v letech 1879 – 1955. (viz 1.2.1.)
	Angličan Josiah Willard Gibbs se proslavil především svými díly o teorii fázových přechodů. Zavedl funkci, která byla definována teplotou, tlakem a látkovým množstvím. Dnes ji označujeme pojmem Gibbsova energie. Spolu z Ludwigem Boltzmannem se zasloužil o vybudování statistické mechaniky. Zavedl chemický potenciál ve tvaru parciálního diferenciálního kvocientu. (viz 6.2.)
	Jacques Alexandre César Charles (Francouz, 1746-1823). (viz 3.4.)
	Kelvin (viz Thompson)

	Max von Laue popsal roku 1912 svůj experiment, ve kterém měřil mezijaderné vzdálenosti. Správně předpokládal, že vzdálenosti atomů v krystalech jsou řádově rovny vlnové délce rentgenových paprsků. (viz 1.2.)
	Jako první sestroji zážehový motor belgický inženýr Jean Lenoir (1822 – 1900). Psal se rok 1859. Němec Gottlieb Daimler (1834 – 1900) ho pak zdokonalil. (viz 3.5.)
	Francouz Joseph Gay-Lussac (1778-1850) uveřejnil v letech 1802-1808 svou experimentální práci. Popisuje v ní chování tzv. permanentních plynů (dusík, kyslík, vodík). Objevil, že závislost objemu těchto plynů na teplotě je stejná. (viz 3.4.)
	Anglický fyzik James Clerk Maxwell (1831-1879) je tvůrcem teorie elekromagnetického pole. Matematicky však odvodil i rozdělení molekul plynu podle rychlosti. Jeho zákon je klasickým příkladem statistického zákona. (viz 3.2.)
	Walter Nernst vyslovil roku 1906 třetí termodynamický princip jako “tepelný teorém”. V tomto znění ji uvádíme i my (vis první definice). (viz 3.7.)
	Jean Perrin (Francouz, 1870 – 1942). Dokázal dále jako první (1924), že v kondenzované látce se může energie přenášet i na velkou vzdálenost. Děje se tak při složitých mechanismech. (viz 1.2.1.)
	Max Planck (Němec, 1858-1947) se zasloužil o rozmach teoretické fyziky. Vyslovil kvantovou hypotézu, ale objasnil třeba i elektrodifuzi. (viz 3.6. a 3.7.)
	Marian Smoluchowski (Polák, 1872 – 1917) (viz 1.2.1.)
	William Thompson, pozdější lord Kelvin, spolupracoval na svých objevech s Jamesem Joulem. Pracoval na vysvětlení expanze plynů. Jako první využil druhý termodynamický princip k definování termodynamické teplotní stupnice. Dokázal, že nad malými kapičkami je vyšší tlak par než nad rovinným povrchem. Studoval totiž i povrchovou vrstvu kapalin. (viz 3.6.)
	Holandský fyzik Johannes Diderik van der Waals obdržel v roce 1910 Nobelovu cenu. Podařilo se mu odvodit stavovou rovnici pro 1 mol reálného plynu. Uvažoval i vlastní objem molekul a přitažlivé síly mezi molekulami. (viz 4.1.)
	Skot James Watt (1736 – 1819) představil poprvé parní stroj veřejnosti v roce 1784. U jeho dalšího zdokonalování stál i český mechanik Josef Božek (1782 – 1835). (viz 3.5.)